Ledové květy

Pár půvabů dnešního rána, Sestřičko...

 

Bílý den

Nebe jako by sestoupilo mezi nás, pozemský obzor se ztrácí v jeho oblačném závoji. Hlasy znějí najednou pronikavěji na pozadí bělavé mlhy, srdce tluče toliko pro přítomný okamžik... ničeho v dáli nevidět.
A podzim padá na krajinu...

Rozlouskneš ořech, který spadl z koruny starého stromu, a uzříš...

... malé, bílé srdce...

Cesta domů

Znáš jistě, Sestřičko, půvaby našich setkání pod nebem... Hle, seděli jsme pod mračnou oblohou, ale v duši zvláštní jas...

A když jsem osaměl (vím - nikdy nejsem sám), tedy když jsem se v myšlenkách obíral tím, že jsme se viděli tváří v tvář... tehdy zjevila se na nebi zataženém a potemnělém jasná slunečná mračna...


Ach sestřičko - Bůh skrze mlžný opar dní, skrze snivý závoj duše... nahlédá nám v srdce...

Před závodem

Pohladíš si mě?


Hele - kamarádi...


Co to tam vidím?

Raz -dva-