Nebe jako by sestoupilo mezi nás, pozemský obzor se ztrácí v jeho oblačném závoji. Hlasy znějí najednou pronikavěji na pozadí bělavé mlhy, srdce tluče toliko pro přítomný okamžik... ničeho v dáli nevidět.
A podzim padá na krajinu...
Rozlouskneš ořech, který spadl z koruny starého stromu, a uzříš...
... malé, bílé srdce...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat